Z téměř 90 přihlášek vybrala mezinárodní porota 32. ročníku výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého pět finalistů. O vítězi už nerozhodnou. Stejně jako v minulém roce se i letos finalisté rozhodli, že mezi sebou nechtějí soutěžit. O cenu v podobě finálního výběru se tak spolu podělí čtyři výtvarníci a jedna vícečlenná skupina. Jejich společná výstava se pak uskuteční v Brně od 23. září v Pražákově paláci v Moravské galerii.

„Uvítali jsme prolínání uměleckých a aktivistických pozic. Rovněž jsme zaznamenali výrazný příklon k nejrůznějším formám spolupráce napříč uměleckou scénou,“ zmínila k výběru porota, v níž zasedli představitelé mezinárodních uměleckých institucí.

Valentýna Janů

Umělkyně Valentýna Janů tvoří evokativní instalace mediální tvorby v podobě videí a videoesejí v prostředí dotvářeném textiliemi a dalšími materiály nebo objekty. Jejím opakovaným tématem jsou životní otázky určované světem technologie, patriarchálním uspořádáním či změnou klimatu. Na pražské FAMU vystudovala obor fotografie, následně studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru intermediální tvorby II Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové.

„Valentýna Janů předvádí vynikající práci s pohyblivým obrazem a instalačními strategiemi, v nichž se zabývá životními otázkami určovanými světem technologie, patriarchálním uspořádáním nebo změnou klimatu. Díky své živé fantazii a silnému smyslu pro vyprávění a psaní textů vytváří přesvědčivá intermediální díla,“ stojí ve vyjádření poroty.

Anna Ročnová

Absolventka pražské UMPRUM v Ateliéru sochařství pod vedením Edith Jeřábkové a Dominika Langa Anna Ročnová absolvovala také stáže na AVU či ve Vídní. Ve své tvorbě se postupně posunula od klasického sochařského prostředí k práci s přírodninami a experimentování s nimi. Příroda a přírodní procesy a vztah k civilizaci patří k jejím dlouhodobým objektům zájmu. Ročnová také často vystavuje společně s Janem Boháčem.

„Anna Ročňová svým poetickým přístupem prokazuje silnou vnímavost vůči světu rostlin a prozkoumává hranice a průsečíky městského a přírodního prostředí. Překročením modernistického dělení na přírodu a kulturu znovuobjevuje přírodu, zpochybňuje pojem umělosti a obrací se k nečekaným a přehlíženým přírodním formám,“ zhodnotila porota.

Jakub Jansa

Jakub Jansa je absolvent pražské UMPRUM v Ateliéru supermédii pod vedením Federica Díaze a Davida Kořínka. Za sebou má též stáže v New Yorku, Švýcarsku a Francii. Nově od loňského roku vede společně Julie Béna Ateliér performance na FaVU VUT v Brně. Ve své práci kombinuje různá média (video, performance, instalace) a s jejich využitím buduje komplexní prostředí a situace, které přesvědčivě propojují realitu s fikcí do homogenního celku. V posledních letech se jeho tvorba soustředí do cyklu vyprávečských výstav Club of Opportunities zkoumající autority a hierarchické vztahy ve společnosti jejiž anatomie tkví v mytoligii a vyprávění.

„Jakub Jansa vytváří poutavé příběhy napodobováním či propůjčováním hlasu nelidským entitám, hrdiny jeho videí jsou potom například celer nebo tasemnice. Svými projekty zkoumá pozdní fázi postinternetového umění a korporátní estetiky, od nichž se kriticky distancuje a zároveň se v nich snadno orientuje. Ve své tvorbě umně spojuje mezinárodní jazyk(y) současného umění s místními odkazy,“ uvedla porota.

Robert Gabris

Výtvarník Robert Gabris má za sebou studium scénografie na Vysoké škole můzických umění v Bratislavě a magisterské studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V jeho tvorbě, která je převážně autobiografická, převažuje experimentální kresba s přesahem do instalace a performanceje. Objektem jeho uměleckého zájmu jsou témata politiky identin, vyloučené skupiny či queer tělesnost v konfrontaci s normami a hranicemi většinové společnosti.

„Robert Gabris se ve své tvorbě s citlivostí i angažovaným postojem zajímá o vyloučené skupiny nebo queer tělesnost v konfrontaci s normami a hranicemi většinové společnosti. Skrze tradiční média, jako je kresba, a její přesahy do performance nebo instalace tematizuje komplexitu vlastních identit – sexuální, geografické i národní,“ stojí ve vyjádření poroty.

Björnsonova

Autorský „ne-kolektiv“ Björnsonova vznikl v roce 2015 jako mezioborová platforma pro experiment, výzkum a sdílení propojením umělkyň a umělců z pražské, berlínské, bruselské a bělehradské scény. Označení „ne-kolektiv“ zdůrazňuje fluidní propustnost platformy, která nechce být charakterizována svými konkrétními členy, ale tím, že kdokoliv může v průběhu času vstoupit do procesu tvorby, či zůstat v pozadí. Jeho součástí v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou umělkyně Nik Timková, Zuzana Žabková, Lucie Svobodová Mičíková, Lucia Kvočáková, Tamara Antonijević a Tanja Šljivar.

Umělkyně propojují své praxe za účelem zkoumání vztahu těla s jeho prostředím a prostřednictvím různých anti-strategií podněcují představy o tom, jak se tento vztah může měnit.

„Na umělecké skupině Björnsonova porota ocenila schopnost spojit tak různorodé zdroje inspirace jako čarodějnictví, feministickou literaturu či popkulturní symboly v uměleckou praxi, která je uvědoměle vsazená do současného geografického a sociopolitického kontextu a zaujímá tak pozici, kterou by šlo nazvat československým postkolonialismem či neúctou k patriarchálním a jiným opresivním strukturám.“ zhodnotila porota.

Letos v porotě zasedli Ivet Ćurlin z Kunsthalle Wien, umělkyně a pedagožka Anna Daučíková, Charles Esche z Van Abbemuseum v Eindhovenu, João Laia z helsinského muzea součásného umění Kiasma a kurátor a pedagog Jan Zálešák. Kromě společné výstavy finalistů na podzim proběhně v prosinci v Moravské galerii také výstava umělců Daniela Fernándeze Pascuala Alona Schwabe působící pod označením Cooking Sections.

Cena Jindřicha Chalupeckého je určena pro vývtvarné umělce do 35 let, kteří působí na české umělecké scéně. Založena byla v roce 1990 z iniciativy tehdejšího prezidenta Václava Havla a výtvarníků Jiřího Koláře a Theodora Pištěka. Jméno nese po významném českém kritikovi výtvarného umění a filosofovi Jindřichu Chalupeckém, který zemřel 19. června 1990, ještě krátce před svou smrtí dal souhlas s tím, aby cena nesla jeho jméno.

Sám Chalupecký se po srpnové okupaci v roce 1968 věnoval podpoře neoficiální avagardní scény a zasazoval se o to, aby si české nekonformní výtvarné umění udržovalo svébytnost a nepřerušovanou kontinuitu s tradicí moderního umění a evropskou výtvarnou kulturou.

Loni v rámci snahy o rovnoměrné rozprostření prostoru, pozornosti a podpory mezi finalisty a jejich tvorbou se finalisté vzepřeli myšlence vzájemného soutěžení o vítězi ocenění a odmítli dále soutěžit. Ke stejnému kroku, již ve společném dialogu se Společností Jindřicha Chalupeckého, která cenu organizuje, přistoupili i letošní finalisté.

Loňský krok finalistů kromě relativního mediálního popravsku vyvolal i debatu o budoucnosti a směřovány Ceny Jindřícha Chalupeckého. Během loňského roku si společnost nechala také vypracovat průzkum mezi umělci, dřívějšími laureáty i odbornou veřejností. V rámci dotazníkové šetření většina z 138 respondentů shodla na tom, že cena by měla podporovat mladé umělce a jejich tvorbu a ne posilovat vzájemnou soutěživost.

Podle současné ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Kariny Kottové, jež k současnému dění okolo ceny zveřejnila text na webu Artalk, byl v minulosti tlak na finalisty až extrémně účelový a přímočarý, což ve výsledku bylo kontraproduktivní s myšlenkou ceny jako podpory uvnitř české výtvarné scény.

V rámci soutěže vítěz dříve získaval finanční podporu na další projekty či studijní pobyt, s oceněním se pojila také značná pozornost ze strany médií. Vzdání se vzájemné kompetitivnosti by podle Společnosti Jindřicha Chalupeckého i zúčastněných umělců mělo podpořit tvůrčí prostředí a více je přiblížit současnému publiku.