Technice lazury se sklářský technolog ing. Václav Kuželka z Nového Boru, pomyslné mekky českého sklářství, věnuje už půl století. Podle svých slov ho tato technika, kterou před dvěma staletími na Novoborsku rozvinul Friedrich Egermann, zcela uchvátila. V rozhovoru pro Czech Design Mag také popsal, jak se mu podařilo vlastní cestou obnovit jeho dlouho pozapomenutou technologii – lithyalin.

Samotný lithyalin představuje tavené neprůhledné sklo zabarvené žilkováním neboli šlírami, které vytvářejí nehomogenity různého chemického složení ve skle. Egermann jej v Novém Boru vynalezl na začátku 19. století na základě svých experimentů s lazurami. Lithyalinové sklo také často doplňoval brusem a červenou a žlutou lazurou, jejichž objevy jsou mu také připisovány. Pro svoji podobnost k drahým kamenům nese také název polodrahokamové sklo. Tuto techniku až teprve v posledních desetiletích znovuoživil sklářský technolog Václav Kuželka.

„Dnes už to není klasický lithyalin, protože tu původní surovinu už nemá cenu tavit. Nejde to a je to bezpředmětné. Museli jsme si k tomuto účelu vytvořit jiné sklo a dnes to umíme chytře vyrobit za daleko menších energetických nákladů. Je to vlastně trochu jiné sklo, které napodobuje, a ještě rozšiřuje možnosti Egermannova vynálezu,“ popsal v rozhovoru pro Czech Design Mag technolog Václav Kuželka.

Foto Michal Kertész
Lithyalinová tvorba podle postupu Václava Kuželky dnes vzniká ve sklárně Jílek. Foto Michal Kertész

Pro rozhovor s ním jsme se vypravili přímo do srdce křišťálového údolí, kde se tradice sklářského řemesla drží již po staletí. Místo Nového Boru jsme ale navštívili sklárnu Jílek v sousedním Kamenickém Šenově, kde v současnosti pomocí Kuželkovy technologie vzniká lithyalinové sklo.

S lithyalinem pracoval již v 70. letech

„Celý život se zabývám lazurami. Je to speciální technologie a naplňuje mě,“ uvedl na začátku rozhovoru Kuželka. Do Nového Boru přišel pracovat hned po škole, jako technolog tu začínal v roce 1971.

„Já jsem přišel do Nového Boru a byl jsem překvapen množstvím všech zušlechťovacích technologií a zejména lazura mě učarovala. Viděl jsem, jak je složitá, vůbec jsem ji nerozuměl. Dlouho trvalo, než jsem vlastně pochopil, jak funguje,“ popsal, jak ho uchvátila technika, kterou v Novém Boru rozvinul už před dvěma staletími sklářský génius Friedrich Egermann.

„Lazura je zvláštní tím, že si musíte všechny suroviny udělat sám. Musíte o tom vědět vše, protože když to vypálíte a máte polovinu zboží flekatou, tak to můžete vyhodit a vaše podnikání končí. Musíte to opravdu umět a je spousta parametrů, které musíte splnit, “ dodal k této technice.

Technika lazury
Technika lazury se běžně řadí do malířských technik pro svůj podobný způsob nanášení na sklo. Na rozdíl od ostatních se však nenachází na povrchu skla, ale přímo ve skle a tvoří tak dokonalou transparentní barvu. Jedná se o velice odbornou techniku, která se na Novoborsku dochovala dodnes a od 90. let se jí ve světě věnovali už pouze zdejší skláři a sklářští technologové.
 
Na povrch se při malování nanáší vrstva cizí hmoty tvořená nosičem, nejčastěji okrem, katalyzátorem a chemickými látkami, nejčastěji na základě stříbra nebo mědi. Ty se na povrch skla nanáší štětcem, nebo pistolí. Po zaschnutí se sklo vypaluje na teplotu blízkou měknutí skla. Tehdy dochází k difúzi iontů kovu do povrchu skla a až na samotné atomární úrovni k shlukování v koloidní částice, které tvoří barevná centra. Rozhodujícím činitelem je samotné složení skla, ostatní má vliv na intenzitu zabarvení.
 
U měděné lazury, kterou taktéž vynalezl Friedrich Egermann, dochází k procesu obtížněji a je potřeba více výpalů.

S Egermannovým lithyalinem se poprvé setkal už v 70. letech a od té doby v něm zanechal touhu poznat, jak se takové sklo vyrábí. Po Egermannově smrti se na ně pozapomnělo a zájem o něj se oživil znovu až po 2. světové válce.

„Egermann lithyalin vyráběl někdy do roku 1841, pak o to přestal být zájem. Jeho syn Arnošt, když Egermann v roce 1864 zemřel, už jej nevyráběl. Lithyalin tak v podstatě zmizel z trhu a začal být znovu cenný po 2. světové válce, kdy se o něj projevil mezi sběrateli velký zájem. Proto vznikaly pokusy o jeho znovuvyrábění,“ vysvětlil Kuželka.

O opětovnou výrobu se pokoušeli už v 60. letech v novoborském Výzkumném ústavu užitkového skla, který v roce 1965 vznikl z ústavu Výroby pánví a vývoje užitkového skla a v 70. letech přešel pod Crystalex, jenž sdružoval sklářskou výrobu v tehdejším Československu.

„Ono se říká, že nejsou receptury, ale my je známe. Proto se jej už v 60. letech technologové pokoušeli utavit. I my jsme se o to pokoušeli, ale nikdy nám to nevyšlo, teplotou jsme se dostávali až k 1550 stupňům, pánve už byly steklé, ale sklo se stále nedalo nabrat,“ dodal pro vysvětlení Kuželka.

Pan Kuželka se jako sklářský technolog věnuje technice lazury už půl století. Foto Michal Kertész
Pan Kuželka se jako sklářský technolog věnuje technice lazury už půl století. Foto Michal Kertész

Podle něj problém vězel v samotných surovinách, které Egermann používal. „Tam se dávaly kromě surovin na tavení také kovové piliny železa, měď, kovový křemík. Všechno to jsou hrozně tvrdé suroviny, které se musely protavit a trvalo to dlouho. V Egermannově době nebyl problém to tavit dva dny. Až to utavili, tak zazvonili na zvonec, skláři přiběhli z okolí a začalo se pracovat,“ popsal Kuželka.

Tehdy jeho pokusy s lithyalinem na nějaký čas skončily. Jako sklářský technolog pokračoval pan Kuželka v Crystalexu v 80. letech, kdy nabíral zkušenosti i spoluprací s předními sklářskými výtvarníky jako například Pavel Hlava či Ivo Rozsypal.

Friedrich (Bedřich) Egermann (1777 – 1864)
Bedřich Egermann byl klíčovou osobností českého sklářství na přelomu 18. a 19. století a také jedním z nejvýznamnějších sklářských tvůrců v Severních Čechách. V mládí se vyučil malířem skla, sbíral zkušenosti i v míšenské porcelánce, která ve své době byla nejvýznamnější v celé Evropě. Techniky, kterým se zde přiučil, pravděpodobně využil později i při výrobě skla.

Egermann působil v Novém Boru (tehdy Haida), kde měl od roku 1815 vlastní ateliér a kde držel od roku 1820 měšťanské právo. Jsou mu přisuzovány vynálezy žluté a červené lazury a také polodrahokamového skla lithyalinu. Pojmenování lithyalin, vycházející z řeckého slova lithos označující kámen, získalo toto sklo na Vídeňské univerzitě.

Technologii žluté lazury zvládl v letech 1817-1818 a postupně ji zavedl průmyslově. Objev ho přitom stál i zdraví. Při jednom nepovedeném experimentu došlo k výbuchu stříbra, při kterém byl vážně zraněn a až do konce života nosil svou charakteristickou černou čepičku.

Červenou, nebo také měděnou lazuru, která je považována za jeho největší vynález, objevil ve 20. letech a až do roku 1840 měl výhradní právo na její výrobu ve své novoborské rafinérii. Pro svůj objev byl nařčen i se spolčení s ďáblem, který měl Egermannovi prohodit červený střípek skla oknem. Podle jiné legendy zas měl ke svému objevu přijít Egermann ve snu, kde se mu zjevil nápis „oxid mědi“ vyvedený ve zlatém písmu. Základem červené lazury je totiž difúze měďných kationtů z lazurovací směsi do povrchové vrstvy skla. Vedle červené lazury tak byla vyráběna i černá lazura, která je vlastně mezistupněm výroby červené lazury.

Výzva, kterou přinesla 90. léta

Dění po sametové revoluci pana Kuželku dostalo až do vedení sklárny Egermann – Exbor, kterou jako původní závod 1 oddělil od Crystalexu a připravoval k privatizaci.

„Byli jsme na to pyšní. V Crystalexu preferovali automatické linky, ale tady byla cenná věc, která je stará už dvě stě let,“ popsal. Technika lazury se zde udržela i přes často primitivní podmínky starých továren a strojů, vše stálo na umění a znalostech zaměstnanců. Pro Kuželku to byla výzva k tomu to změnit a ruční techniku výroby udržet a vyzdvihnout. „Věděl jsem, že ta technologie je cenná věc a opravdu jsem ji chtěl dělat, “ dodal.

První roky se sklárně dařilo a byla schopná vykazovat milionové zisky. „Malá fabrika se čtyřmi sty lidmi, fakt nás to naplňovalo a bylo to skvělé,“ popsal Kuželka. V rámci privatizace se uvažovalo i o systému EZOP variantě družstevního systému, kdy by se akcie rozdávaly přímo zaměstnancům.

Vedení nakonec odsouhlasilo přímý prodej, nicméně i sklárnu zasáhla divoká privatizace 90. let. „Během tří měsíců se přímý prodej proměnil na obálkovou soutěž a my jsme továrnu prohráli o tři sta tisíc korun. Tím to pro mě skončilo, nabídky na spolupráci jsem odmítl,“ uvedl Kuželka.

Problémům tehdy čelil celý český sklářský průmysl, citelnou ránu pro něj v 90. letech byly nejen potíže na světových trzích, ale i problémová privatizace Crystalexu a pád Skloexportu, který zajišťoval sklářům odbyt na zahraničních trzích a po jehož krachu se zavíraly sklářské závody s ruční výrobou nejen v Novém Boru, ale i například v Chlumu u Třeboně, v Květné u Uherského Brodu, v Poděbradech, ve Světlé nad Sázavou či v Karolince u Vsetína.

Mnoho sklářů se snažilo udržet ruční výrobu skla cestou vlastních soukromých hutí. To potvrzuje v rozhovoru i Kuželka: „V 90. letech tady začaly soukromé dílny, všichni byli z Crystalexu. V garážích měli pec, v obyváku malovali a fungovalo to. Byl tady živý ruch a potenciál.“.

Kauza Skloexport
Citelnou ránou pro český sklářský průmysl byla v 90. letech kauza údajného vytunelování společnosti Skloexport, která pro Crystalex zajišťovala prodej sklářských výrobků na zahraničních trzích. Do čela představenstva Skloexportu se v polovině 90. let dostala bývala herečka Regina Rázlová, která představila ambiciózní plán na revitalizaci českého sklářského průmyslu a obnovu „sklářského impéria“.

Z plánu nakonec po třech letech zbyly dluhy, které u státu a bank dosahovaly více než dvou miliard korun, a v roce 1998 také trestní stíhání pro Rázlovou a další činné osoby včetně členů její rodiny. Podle policie měli zneužívat informací v obchodním styku. Spolu s dalšími stíhanými měla Rázlova v letech 1996 a 1997 převádět majetek Skloexportu na firmu Skloexport Group, kterou rodina Rázlové založila v roce 1994. Přibližně půl miliardy korun pak mělo končit na soukromých účtech a účtech dalších firem. Skloexport Group se měl také snažit o převod ochranných známek Bohemia Glass a Bohemia Crystal ze Skloexportu.

Státní zástupce na Rázlovou a dalších pět lidí podal žalobu v roce 2003 pro podezření z vytunelování Skloexportu. Obviněné, mezi kterými byl i syn Rázlové, nakonec soud definitivně osvobodil v roce 2009. V odůvodnění soudu stálo, že nebyl dokázán úmysl a neměla souhlasit výše škody, kterou údajně způsobili. Sama Rázlová, která k soudním jednáním obvykle nepřišla ze zdravotních důvodů, byla ze soudního řízení později vyloučena. 

Skloexport zkrachoval koncem 90. let, o práci přišly stovky zaměstnanců. Jeho krach zasáhl i další menší sklárny. Případ Skloexportu je považován za největší tunelářskou kauzu Libereckého kraje. Samotný Crystalex, který se řadil mezi nejprogresivnější podniky v Československu a před revolucí zaměstnával přes 4 tisíce lidí a jehož většinový podíl vláda Václava Klause v roce 1997 prodala společnosti Porcela Plus, zkrachoval o deset let později, v roce 2008. O práci tehdy přišlo 1800 zaměstnanců. Výroba Crystalexu byla obnovena v roce 2010 novým vlastníkem.

Kuželka sám však po odchodu z Egermannu necítil hořkost, její budování dnes považuje za dobrou zkušenost. „Tři roky jsme firmu budovali. Měl jsem děti v pubertě a v podstatě jsem je ty tři roky neznal. Najednou jsem byl od toho odstřižen. Ale musím říct, že tyto střihy jsou v životě dobré. Člověk si uvědomí, že vyhoření není něco, s čím by chtěl skončit. Je to signál k tomu začít něco jiného a začít to dělat sám. Jako technolog jsem věděl, co můžu a co nemůžu dělat,“ pokračoval v rozhovoru.

Návrat k lithyalinu

V roce 1994 založil firmu Glassbor, v rámci které se nadále věnoval výrobě skla a lazurování. „Začali jsme budovat firmu. Kolem roků 2000 až 2003 jsme už byli dost stabilizovaní a koupili jsme malou továrnu. V letech 2004 až 2006 jsme měli přes 40 zaměstnanců. Dělali jsme vlastní sortiment. Jediný sortiment, který byl převzatý, tak byl dekor Egermann. To vycházelo z toho, že jsem lazurář a umím dělat lazury. Tak jak jsem předtím pracoval na Egermannu, tak jsem začal pracovat na své fabrice, až začala fungovat. Naplňovalo mě to,“ popsal.

Postupně se také vrátil i k Egermannovým pokusům a jeho poznámkám, které vedly k výrobě lithyalinu. „Jelikož jsem technolog, tak mě lithyalin pořád zajímal. Říkal jsem si, že když jsem ten chemik, tak na tom zapracuji. A protože jsem i lazurář, tak zase vím, co reaguje s lazurou,“ uvedl.

Pochopení principu tkví v uvědomění si, že Egermann experimentoval se skleněnými polotovary, které byly z chemického hlediska značně nedokonalé. „Lithyalin, resp. vzhled polodrahokamu získá skleněná surovina olazurováním. Ona vytáhne, vybarví všechny nehomogenity. Naproti tomu většina látek používaných pro tavení skla je dnes ve vysoké kvalitě čistoty a taví se daleko snáze. Nejsou tam nežádoucí příměsi. A toto jsou věci, které nám usnadňují výrobu a zlevňují ji,“ popsal.

Pokud chtěl obnovit techniku vyvinutou sklářským géniem předminulého století, musel se tak vydat jinou cestou než podle starých receptur, a to pomocí přípravy vlastního skla, které půjde utavit v dnešních podmínkách.

 „Vymyslel jsem způsob, jak vstoupit do procesu v momentě, když se tvaruje sklo. Těsně před tím, než sklář nabere sklo, mu tam přidám směs chemikálií,“ dodal k tomu Kuželka.

Technologii lithyalinu Václav Kuželka zdokonaloval přes deset let. Foto Michal Kertész
Technologii lithyalinu Václav Kuželka zdokonaloval přes deset let. Foto Michal Kertész

Najít vhodnou sklárnu, kde by mohl s touto technologií pracovat, však byl problém. S lithyalinem nakonec v roce 2006 skončil u Jílků. „Když mě viděli, jak to tam sypu, dostali strach, abych jim nezničil pánev. Ty chemikálie jsou velmi aktivní, a skláři je pak mají i na nářadí. Může se stát, že se vám křišťál udělá dožluta. Takže mě v podstatě odevšad vyháněli, jen tady mě trpěli,“ vzpomíná dnes s úsměvem.

Postupně také začal zavádět bezpečnější postupy a upravovat samotnou technologii, aby byla životaschopná. „Začal jsem být opatrný, abych jim to tady nezašpinil. Skláře jsem vedl k šetrnému odkládání, používání podložek a postupně jsme technologii doladili,“ popsal Kuželka.

„Dotáhli jsme to tak daleko, že už se to barvilo při hutním provedení, zviditelnili jsme šlíry a ty už sami o sobě byly dekorativní. Ale někdy to potřebovalo zvýraznit nebo převést do jiného barevného odstínu. Tak jsem tu surovinu, stejně jako Egermann kdysi, olazuroval. Lazura vytáhne ty šlíry mnohem víc, jsou intenzivní a opravdu kreslí“ dodal.

Samotná cesta k zdokonalení techniky lithyalinu dle něj trvala více než deset let. Nejprve začínal s replikami starých Egermannových flakónků, pokračoval s vázami. „Jednou dvakrát za rok jsem si pronajal pánev, vyrobili jsme surovinu a já jsem to potom další dva tři roky prodával,“ dodal s tím, že své první lithyaliny prezentoval už v rozhovoru pro Glassrevue v roce 2006.

Spolupráce s designéry

Sám obšírnost využití lithyalinového skla Kuželka přibližuje i tím, že si s ním obložil stěnu v koupelně. „Kolega po mně chtěl, abych mu udělal koupelnu ve Vídni a tehdy moje žena navrhla, protože chtěla předělat koupelnu, abych to vyzkoušel na naší. Fakt se to povedlo, i přátelé se na to chodí koukat,“ přiblížil. S lithyalinem se u Kuželky také seznamovali například studenti Iljy Bílka, který v letech 1996 až 2017 vedl ateliér skla na FUD UJEP.

V roce 2017 začal Kuželka spolupracovat s designérem Lukášem Novákem, tehdy měla čerstvého absolventa magisterského studia v Ateliéru skla na pražské UMPRUM zaujmout lithyalinová tvorba, kterou měl Kuželka vystavenou ve své prodejně v Novém Boru. Pomocí jeho technologie Lukáš Novák představil svoji kolekci váz Lost and Found, která se stala hitem na Designbloku 2018 a v roce 2019 obdržela cenu EDIDA v kategorii stolních doplňků.

Spolupráce s Novákem pana Kuželku dle jeho slov naplňovala a dávala mu podnět k tomu s technologií lithyalinu více pracovat. Bohužel po zmiňovaném Designbloku skončila pro neshody a pan Kuželka se k tomu dnes již nechce více vracet. Při spolupráci s Novákem nicméně o lithyalin projevili větší zájem lidé přímo ve sklárně.

„Při té příležitosti za mnou přišel František Jaroš a říká, že by to mohlo mít nový potenciál,“ uvedl Kuželka. František Jaroš společně s Lukášem Polákem sklárnu Jílek převzali v roce 2019 od tehdejších majitelů Milana Vacka, Vladimíra Kynčla a Miroslava Čermáka.

V současnosti pan Kuželka spolupracuje se sklárnou Jílek na základě licenční smlouvy, kdy ve sklárně podle jeho postupu vyrábí lithyalin s tím, že Kuželka dodává vlastní barvítko pro přípravu a také dohlíží na produkci. „Teď smlouvu dolaďujeme na dalších pět let. Plánuji to jako dlouhodobější spolupráci, “ dodal.

Svůj postup přípravy a výroby lithyalinu si nenechal patentovat u Úřadu průmyslového vlastnictví (ÚPV) a ani se k tomu nechystá. V rozhovoru zmínil, že ho k tomu vedou špatné zkušenosti z minulosti.

Spor o patent
V roce 1994 vydal Úřad průmyslového vlastnictví patent na způsob výroby lištovaného skla pomocí lazury, který Kuželka inovoval už v 80. letech, kdy pracoval pro novoborský Crystalex a později pro firmu Egermann – Exbor. Základ tkví v tom, že oproti lištovanému sklu se pomocí patentovaného způsobu nejprve sklo brousí a poté lazuruje, což umožňuje levnější výrobu než při použití přejímaných polotovarů.

Patent byl zrušen, a to od počátku platnosti v roce 1999 na základě žádosti společnosti Egermann, kterou tou dobou už vlastnil podnikatel Robert Uksa. Žádost doprovázel soud o to, kdo může lištovanou lazuru vyrábět. Do sporu bylo zapojeno i podnikatelské sdružení Jarmark Cvikov mladých sklářů Martina Urbana a Jaroslav Hrabce, kteří měli tuto techniku neoprávněně využívat. Zrušení bylo odůvodněné tím, že ve své podstatě patentovaná technologie nebyla výsledkem vynálezecké činnosti a představuje „pouze aplikaci známého postupu zušlechťování transparentního skla při výrobě výrobku zvoleného designu“. S rozhodnutím Kuželka nesouhlasil, nicméně i po odvolání byl patent s konečnou platností zrušen.

„Sedíme u soudu a soud začal zkoumat to, že je patent špatně napsaný. Nezabývali se tím, jestli někdo něco ukradl, ale jestli je patent dobře napsaný. Tehdy jsem si řekl, že už nikdy nebudu platit něco státu za ochranu,“ vrátil se Kuželka během rozhovoru k tehdejšímu sporu.

Ve sklárně Jílek dnes vznikají produkty vyrobené touto technologií pro dvě velké sklářské společnosti. „Spolupracujeme s Alditem a Lasvitem, pro ně děláme kolekci. Chceme tuto technologii ponechat pro nějakou tvůrčí činnost, máme to volné pro více zákazníků, “ uvedl spolumajitel sklárny František Jaroš. Zatímco pro Lasvit zde vznikají kolekce svítidel Spacey z návrhu Lukáše Nováka, pro Aldit se zde vyrábí kolekce svítidel Jove navržené Jaroslavem Bejvlem ml., která vychází z designu svítidla jeho otce Jaroslava Bejvla st. z roku 1964.

Lithyalinová kolekce svítidel Jove od Jaroslava Bejvla ml. Foto Aldit
Lithyalinová kolekce svítidel Jove navržená Jaroslavem Bejvlem ml. pro Aldit. Foto Aldit

Designér Lukáš Novák nicméně během loňského Designbloku veřejně obvinil Jaroslava Bejvla ml. mimo jiné z údajného vykrádání technologie lithyalinu. Bejvl ml. v autorské citaci, kterou poskytl Czech Design Magu ohledně lithyalinu, zdůraznil spolupráci, kterou mu nabídla sklárna Jílek.

„Pominu-li dávnou historii lithyalinu, nově ji rozvinul pan technolog Kuželka se sklárnou Jílek v Kamenickém Šenově. Sklárna mi v roce 2018 nabídla, abych s ní při přípravě nové kolekce spolupracoval a pomohl jim tuto sklovinu rozšířit. Lukáš si do nedávna technologii dlouhodobě nárokoval, což bylo výrobcem po právu vyvráceno,“ uvedl. Pro přípravu článku jsme kontaktovali i Lukáše Nováka, na zaslané dotazy nicméně neodpověděl.

Samotnému Kuželkovi na sporu, který se po loňském Designbloku rozproudil mezi designéry, vadí, že si někdo snaží přivlastnit cizí technologii, umožňující již po staletí výrobu ojedinělých skleněných předmětů, což může odrazovat další tvůrce od toho, aby s ní také pracovali.

K současné spolupráci se sklárnou Jílek dodává, že je pro něj zajímavá. Podle něj se sklářský průmysl v regionu v poslední letech vzmáhá jen s těžkostmi a spíše upadá. O to větší radost má z mladých nadšenců a tvůrců, kteří do oboru přinášejí nadšení, a inovativní přístupy, včetně touhy poznávat staré technologie. Přímo ve sklárně Jílek například působí i mladá sklářská značka KLIMCHI, která se i přes krátkou dobu existence dokázala prosadit na zahraničních trzích.